Tagged | 04. kapitola

5. února 2011 v 17:23 | Merilyne
http://lovely-dobrev.blog.cz/
Dokulhala jsem se do lesa. Všechno bylo takové, jaké mělo být. Vlastně…ne nebylo. Přišla jsem o mámu. Už jí nikdy neuvidím jen proto, abych ji nezabila. Její krev mě strašně přitahovala. Málem jsem myslela, že se neudržím a ublížím jí.
Zatřásla jsem se. Nechtěla jsem o tom mluvit a ne vůbec sama se sebou. Na všechno jsem od teď byla sama.
Ani nevím, proč jsem o tom tak silně přemýšlela. Dneska to všechno skončím. Nemá smysl dál žít. Nemá to smysl, protože nemám nikoho, kdo by mě utěšoval a naléhal mi do hlavy, že to udělat nemám. A já bych to neudělala. Ale teď chápu, že už nikoho nezajímám.
Utíkala jsem lesem jako blesk. Nechtěla jsem nikoho vidět. Natož aby někdo viděl mně. Doběhla jsem do rokliny a schovala se tam. Nevěděla jsem jak…ale byla jsem si jistá, že mně tu žádné nebezpečí nehrozí. Ne dnes. Jak jsem spadla na, listí mé tělo vypovědělo službu. Ležela jsem tam uprostřed jako mrtvola. A měla jsem hlad. Nevěděla jsem, co to obnáší být upír. Myslela jsem, že když se najím ze srnky, do večera nebudu mít hlad. Ale já ho měla. Hodinu po přepadení srnky. Nechtěla jsem zase ucítit tu bodavou bolest hladu.

Rychle jsem vyskočila a rozhlížela se po lese. Neviděla jsem nic. Žádnou srnku, žádného tvora. Alespoň ne poblíž. Ale uslyšela jsem něco jiného.
"Ne Carle." Zasmál se cizí hlas. Podobal se dívce. Mladé dívce. "No tak Erico tady nás nikdo neuvidí a neuslyší." Zasmál se další hlas. Podle rozhovoru jsem poznala, že by to mohl být Carl. Co měli v plánu? Ano, tušila jsem to, ale neměla jsem v plánu to říci nahlas...a měla jsem takový hlad.
Přiblížila jsem se k páru, který byl ode mě sotva 80 metrů. Zvedla jsem se, abych na ně lépe viděla. Nechápala jsem, co to dělám. Vždyť já nikdy nikoho nešpehovala! Šlo tu vlastně o špehování? Ne…šlo mi úplně o něco jiného.
Pomalu jsem se přiblížila k líbajícímu se páru. Ucítila jsem menší šimrání na chrupu. Nevšímala jsem si toho.
Co to vlastně dělám? Nebo, co se to hodlám udělat? Já nikoho nechci zabít! Chci být normální člověk! Nechci být zrůda!
Tělo ale na tyto rozkazy, ať se vrátím, že se to stejně nepodaří, nereagovalo. Doplazila jsem se k páru asi na 20 metrů. Ničeho si nevšimli. Byla jsem opravdu tichá, jako myška. Pořád se líbali. Jak já jim to přála. Jak jsem chtěla, aby byly nadále šťastní. Ale věděla jsem, že už to tak nikdy nebude. Ne, když se v tuto chvíli vydali zrovna sem.
Přestala jsem přemýšlet jako člověk. Začala jsem přemýšlet jako šelma, která chce ulovit kořist. Co mám dělat? Jak se přiblížit? Jak je co nejrychleji usmrtit?
Olízla jsem si zuby. Dorostly do pravého rozměru - byli plně vyvinuté a připravené zaútočit. Usmála jsem se a rychle jsem se přiblížila k boku Carla.
Dále si ničeho nevšímali a to jsem od nich stála ani ne půl metru. Potom se ale Carl otočil - ale nic neuviděl. Jeho hlava už se válela za zbytkem jeho těla. Erica prudce zakřičela. Málem mi praskl bubínek.
Znovu jsem se zasmála a přistoupila k ní blíž. Ukázala jí ty velké tesáky. Ona však křičela dál. Pevně jsem ji sevřela v náruči a vrazila jí do žíly na krku své tesáky. Pocítila jsem úlevu. Krev mi proudila do mých "nemrtvých" žil rychlostí blesku. Byla to úplně jiná chuť krve než zvířecí. Bylo to mnohem lepší. Jako čokoláda.
S Ericou jsem skončila. Byla prázdná, nemělo smysl roztrhat jí hrdlo a vylízat vnitřnosti. Opravdu to nebylo zapotřebí
:D. Vrhla jsem se na Carla. Pořád jsem měla tu nutkavou chuť ochutnat jeho krev. Byla ještě lepší, než krev Ericy. Možná to bylo tím, že je to mužské pohlaví, nebo že už jsem v tom měla větší praxi, a nemusela si dávat tak velký pozor, jako předtím.
Těla jsem zahrabala do listí. Večer je půjdu pohřbít na hřbitov. Měla jsem to tak jednoduše vymyšlené. Nikdo nepozná, že se někdo ztratil.
Až teprve teď se mi vrátila mysl člověka a já pochopila, co jsem to vlastně udělala. JÁ ZABILA LIDI! Oba jsou mrtvý! Jak jsem to mohla udělat? Jak je to jen možné? Trhala jsem se za hlavu. Asi jsem se opravdu zbláznila. JÁ JSEM VRAH! Co rodiny těch dvou? Za jak dlouho je začnou hledat? Kdy je najdou pohřbené na hřbitově? Kdy zjistí, kdo to udělal?
Rozeběhla jsem se na kopec. Začínalo se stmívat a já hlasitě zakřičela.
To prostě nejsem já. Já nejsem vrah! Začala jsem plakat i když jsem věděla, že to v ničem nepomůže. "Ne, ne NE!!" Křičela jsem stále víc a víc nahlas. Každý, kdo mě uslyšel si musel pomyslet, že jsem hysterka. A však ono to skoro byla pravda. Jsem hysterický upír. Upír, co zavraždil dva nevinné a mladé životy.
Pomalu jsem se začala uklidňovat. Vnucovat si slova, že to nebyla moje chyba. Že se takhle prostě upíři chovají a že já s tím nic nenadělám.
Pomalu jsem se dokulhala k mým věcem. Vytáhla zrcátko a prohlédla se. Málem jsem dostala infarkt. Vypadala jsem jako - upír. No ano to bylo nejpřijatelnější označení. Mé oči byli tak černé jako..nicota. Ústa jsem měla otevřená. Ani jsem si nevšimla, že jsem pusu ještě nehodlala zavřít. Se zájmem jsem si prohlížela své tesáky. Byly tak velké. Překvapovalo mě, že se mi vůbec do pusy vlezly. A ne že byly velké. Byly také od krve. Rychle jsem je olízla a znovu si připomněla tu úžasnou chuť krve. Ne..nemohla jsem myslet na to, že znovu zabiji člověka! To prostě NE!
Odhodila jsem zrcátko. Už jsem se nechtěla vidět. NIKDY! Zrcátko spadlo na listí. Slunce ještě nezapadlo. Zrcátko spadlo na místo, kde bylo slunce. Co se asi mohlo stát? Jasně. Poslední paprsky se odrazily od zrcátka a spočinuly na mě.
Zakřičela jsem bolestí a rychle se skrčila. "Au moje čelo. AU!" Křičela jsme pořád dokola a nevšímala si odlesku, třpytící se na listí.
Musela jsem počkat 10 sekund, než mi jizvičky po odrazu na čele zmizeli a potom se teprve podívala na místo, kde jsem ještě před pár sekundami seděla. Hořelo. Ano - HOŘELO!
Chytila jsem dečku, kterou jsem našla u sebe v pokoji a rychle začala oheň uhašovat. Naštěstí toho nehořelo mnoho.
Rychle jsem popadla zrcátko a rozcupovala ho na kousíčky. Už mi dále ubližovat nebude!
Popadla jsem notebook a zapnula ho. Baterka byla plná - díky bohu. Rychle jsem najela na google a zadala slovo "upír".
Nebylo jednoduché mezi těma všema lžima najít pravdu. Nakonec jsem narazila na stránku, popisující upíra a jeho schopnosti.

Upíra idenfikujeme podle velkých tesáků a neuvěřitelně velké žízni po krvi. Obvykle nesmí na slunce - spaluje to jeho kůži stejně jako oheň. Velmi dobře slyší až na 1 kilometr a je obvykle velmi rychlý. Lidské oko si ho téměř nevšivme.
Bylo věděcky dokázano, že upíři vymřeli dávno po smrti "Draculy", který opravdu "žil". Stejně bychom tu ale mohli najít pozůstatky z těch ohavných tvorů. Stejně se tu ale mohou objevit a to třeba z Antarktidy, kde většinou žili.Většinou je můžeme najít, potulující se večer, kolem domů s rozcuchanými vlasy a temnýma očima, dychtícími po krvi.
Upíra je těžké najít a zabít. Většinou ale pomáhá nalákat ho na čerstvou krev a potom ho probodnout dřevěným kolíkem a po kouskách spálit.

Zavřela jsem notebook. Nic jiného jsem vědět nepotřebovala. Bylo jisté, že tomu ještě několik set lidí věří a jestli najdou těla bez krve, bude přijatelná právě tato historka:

Upíří se vrátily.
 


Komentáře

1 Cherry Cherry | Web | 6. února 2011 v 11:15 | Reagovat

ok taky si tě přidám :)

2 ColdDiamond <3 ColdDiamond <3 | Web | 6. února 2011 v 11:27 | Reagovat

Jea :)Ona je a vždycky bude krasavice :D :)

3 Katherine. Katherine. | Web | 6. února 2011 v 11:30 | Reagovat

Tento diel je úžasný:)

4 Nicol* Nicol* | Web | 6. února 2011 v 12:18 | Reagovat

Krutý :D Je to parádní :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.