Tagged | 03. kapitola

1. února 2011 v 17:10 | Merilyne
Už mi jebe :D Dopsala jsem 3. kapitolu :D No tak když nejsou novinky a já nwm co bych měla přidat...tak přidám další díl povídky :)) :D Upozorňuju!! Je to docela dlouhý :D A dosti smutný :(

http://lovely-dobrev.blog.cz/
Pomalu jsem se posadila na postel a začala oddychovat. Nemohla jsem dýchat jako kdyby mě někdo dusil! Zuřivě jsem se zvedla s postele a přešla k oknu. Jak je to možné? Je možné, aby noční můra neměla konec a dělila se na…"části"? To prostě není možné! To prostě zase můj mozek šílí.
Ještě chvíli jsem se dívala na vycházející slunce. Bylo mi špatně z toho, že vidím další příjemně (jen pro někoho) slunečný den.
Celá rozzuřená jsem se otočila a rychlým krokem se blížila ke koupelně.
Když jsem ucítila čerstvý vzduch, který proudil otevřeným oknem začalo se mi lépe dýchat.
Popadla jsem červený kartáček a dala na něj pastu. Zuby mě tak nesnesitelně bolely! Neměla jsem sílu na to, abych se tu svalila na zem a křičela celá zpocená v depresích. To bych prostě nebyla já.
Začala jsem si čistit zuby. V tom okamžiku jsem pastu vyplivla a málem zaječela strachy. Podívala jsem se do zrcadla..srdce mi začalo bušit o sto šest a já myslela, že dostanu infarkt. Já měla…ZUBY!

Ale ne ty normální zuby..já měla…velké špičaté zuby podobné tesákům!
Držela jsem se stolu, abych neomdlela. Okamžitě jsem si vzpomněla na toho podivného kluka on…měl přesně ty SAMÉ!
"Ne!" Zakřičela jsem tak potichu, že jsem se málem neslyšela. Snažila jsem se pochopit, co to má za význam.
"Zatraceně!" Zakřičela jsem teď o hodně více nahlas nevědomky, že vzbudím matku.
Pokusila jsem se jich dotknout. Byly skutečné. Teď už jsem měla důvod hysterčin a panikařit. Jenže…měla jsem hlad. Takový hlad jsem ještě nikdy v životě neměla. Byl to hlad..tak velký, že bych si v tuto chvíli snědla i ruku kdybych nevěděla, že v ledničce ještě pořád něco zbylo.
Kartáček jsem nechala kartáčkem a běžela do kuchyně. Otevřela jsem ledničku. Překvapilo mě, že byla plná jídla. Takhle to obvykle nebývá. Mamka asi byla nakupovat a trošku to přehnala. Ale dále než 10 sekund jsem o tom nepřemýšlela. Spíš nebylo o čem. Co je na tom divného, když matka nakoupí plnou ledničku jídla?
Vytáhla jsem čtyři vajíčka, hodila je do vody a zapnula sporák. Ten hlad byl čím dál větší! Když jsem zavřela oči uviděla jsem…ho..toho odpornýho debila co mi přidal na starost.. zuby! Hnusný a velký zuby jako bych měla být..
Docvaklo mi to. Já nebyla normální . Já neměla normální hlad. Já už nebyla normální člověk. Já byla…upír
Ihned jsem pochopila, co upíři jedí a že mi vajíčka ani trochu nepomohou. Nenáviděla jsem se. Vlastně jsem se nenáviděla ani dříve ale teď jsem byla pohlcena nenávistí sebe. Samozřejmě jsem tu vinu nemohla vztahovat jen na sebe! TO ON! ON ze mě udělal tohle! Já..já..já…JÁ HO NENÁVIDÍM!
Hned mi bylo jasné, že to udělal schválně. Och jak já si přála ho teď najít a…zabít ho. Ano. Teď už jsem se to nebála říct. Už jsem nebyla člověk. Byla jsem upír vědecky vzato jen vrah. Ano…zabít..to..slovo…zabít..se mi začínalo hrozně líbit.
Bez dalšího přemýšlení jsem zuřivě rozmačkala jablko, co jsem držela v ruce a rozrazila dveře domu. Ihned jsem se zastavila. To slunce…áááá! Bylo to ještě více otravné a nepříjemné! Pálilo mou kůži na popel…jako oheň.
Vkradla jsem se do stínu. Měla jsem HLAD! Měla jsem štěstí, že se v tuto chvíli neobjevil žádný člověk. Asi bych se neudržela. Kdyby se na mě právě teď někdo díval, pomyslel by si, že jsem utekla z blázince. Rozcuchaná v teplákách a starém tričku, které mi bylo stejně malé.
Kdyby se podíval důkladněji snad by uviděl i mé bílé "upíří zuby" a možná i mé oči, které jiskřily zlatavou barvou.
Vrátila jsem se k domu a pomalu procházela stíny. Bylo mi jasné, že na slunce prostě nemůžu a že tu nesmím zůstat už ani o minutu déle.
Stínem jsem se dostala k lesu, do kterého jsem rychle vběhla. Konečně….pořádný stín. Začala jsem si trhat vlasy a vřískat.
Nešlo ani popsat, jak jsem se nenáviděla! Nejradši bych si vyrvala oči a srdce z těla, než abych zabíjela nevinné lidi pro potěšení a hlavně žízeň a hlad.
Dobelhala jsem se na kopec. Poprvé jsem litovala toho, že jsem si nevzala alespoň žabky nebo papuče. Belhala jsem tu bosá a často o něco zakopla.
Rozhlédla jsem se kolem. Hledala jsem jen jediné místo a to právě to mé. Mou milovanou roklinu stvořenou právě pro mé druhé já. Přesněji pro mé druhé nenávidící se já.
Hlad neukrutnou rychlostí sílil. Byla jsem na pokraji zhroucení. Uviděla jsem srnku…v tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného…jen na tu proudící tmavě červenou krev v jejím těle. Byla to opravdu veliká rychlost - málem jsem to ani nevnímala. Stihla jsem ji chytit, než vůbec zpozorovala mou přítomnost a jedním škubnutím jí zlomila vaz. Cítila jsem se, jak se ze mě stává pořád větší zvíře. S úsměvem na rtech jsem jí roztrhala hrdlo a vyrvala vnitřnosti. Uviděla jsem tu krásu - tu úžasnou a snad nejhezčí barvu a chuť na světě. Krev. Ucítila jsem ještě větší nával radosti a..ještě větší žízně. Už jsem to nemohla dále trpět.
Naklonila jsem se nad srnku a začala hltat. Mé zuby ještě na tohle nebyly připravené a vyvinuté, proto jsem je radši nepoužívala.
Ta krev...to…byla...byla to slast. Srnku jsem krve zbavila ani ne do 10-ti minut. Ještě jsem olízala plíce a srdce a zase je vrátila dovnitř bezkrvého těla srnky. Kdybych byla člověk zdálo by se mi to...nechutné a na 110% bych se pozvracela.
Ale já už prostě nebyla člověk. Já byla upír - ta hrozná zrůda. Ten hrozný vrah, zabíjící lidi a zvířata.
Byla jsem nacpaná krví k prasknutí. Položila jsem se na trávu a pozorovala listy, které neuvěřitelnou rychlostí plachtily dolů k zemi. Některý lístek občas spadl i na mě. Chtěla jsem o tom přemýšlet…ale..vlastně..o čem jsem měla přemýšlet? O "polosmrti?" O tom, že nejsem ani živá, ale ani mrtvá? O tom se prostě přemýšlet nedalo!
Jenže já…chtěla být mrtvá! Ne tapat mezi těmahle dvoumi skoro stejnými pekly!
Byla jsem rozhodnutá, že to dnes večer skončím. Všechno. Chtěla jsem už úplně a nadobro s tohoto hrozného "polosvěta" pryč! Dříve bych to asi neřekla, i když můj smrtelný život stál za nic, ale teď..teď to byl můj jediný sen.
Byla jsem rozhodnuta, kam teď jít. Byla jsem plná síly a nové naděje něco hrozného udělat.
Vstala jsem a otřela si rukou koutky ještě ze zaschlou krví. Vůbec jsem nevěděla, kde v tuto chvíli jsem. Rozeběhla jsem se na kopec, abych mohla vyšplhat na ten veliký strom, který vypadal, že za chvíli spadne.
Jenže mé nové upíří schopnosti si to zařídili po svém. Na kopci, který mohl být vysoký 60 metrů jsem po svém "novorozeném" rozběhu byla nahoře ani ne za 10 sekund.
Podívala jsem se na strom a cítila se opravdu silná. Silnější, než nějaký boxer. Silnější než slon.
Vyskočila jsem na strom a ve zlomku vteřiny jsem byla nahoře. Jako bych byla lehká jako pírko. Ten hubený strom se ani o milimetr nepohnul. Jako kdybych se ho vůbec nedotkla.
Rozhlédla jsem se kolem. Věděla jsem jistě, že jsem na nejvyšším stromě. Viděla jsem celé město, aniž by mi nějaký stromek zavazel.
Ucítila jsem zápach. Někde se něco pálilo. Rozhlédla jsem se po městě. Šťastně na něj svítilo slunce. Byla jsem tak šťastná, že jsem ve stínu stromů za mnou. Nechtěla bych skončit popálená v nemocnici a tam všechny…zabít.
Chvíli jsem nad tím musela přemýšlet…byla by to vlastně moje nejlepší sámoška, když jsem si to tak vzala.
Nechtěla jsem na to myslet. Vůbec jsem nechtěla pomyslet na to, že jednou zabiju člověka. Na to jsem prostě neměla odvahu.
Rozhlédla jsem se dál. Vesnice byla tak poklidná…jak já ji milovala...a teď z ní musela pryč…svíralo mě svědomí a srdce…mi netlouklo. Už ne…
Podívala jsem se na náš dům a cukla sebou. Tentokrát se strom trošku zatřásl, ale nehodlal spadnout.
Uviděla jsem…dým. Tmavý a temný dým stoupající k výšinám.
Okamžitě jsem si uvědomila, co se stalo. Já zapomněla vypnout sporák, když se mi vařili vajíčka!
Nevěděla jsem, co v této chvíli dělat. Zůstat tu a přihlížet? To jsem prostě nemohla. Jít tam a před všemi se prozradit? To nepřipadalo v ÚVAHU! Jediná možnost byla, se tam potajmu vkrást a popadnout vše důležité. Nakonec to není tak špatný nápad. Nebudu pořád ve stejném a po chvilce zapáchajícím oblečení a…nebude mi páchnout z pusy. Ale v tomto případě šlo o čas. V dálce jsem uslyšela vytáčení policie a případné sanitky.
Hned mi došlo, že je možná uvnitř i maminka. Co když tam opravdu je? Co se jí může stát? Může umřít!
Rychle jsem seskočila se stromu. Nic se mi nestalo. Za 20 vteřin jsem byla u domu. Měla jsem pořád více a více síly.
Dům byl skoro celý v plamenech. Alespoň ta spodní část. Rychle jsem přemýšlela, jak se dovnitř dostat.
Dveřmi? Ne. Sice tu ještě nestála policie, ale byla jsem si jistá, že do pěti minut se tu objeví. Takže jsem a "upíří" zásah měla ani ne 5 minut. Vyskočila jsem na horní parapet a vykopla sklo. Dostala jsem se do svého pokoje. Překvapilo mě, že to jde tak snadno. Trvalo mi 2 vteřiny, než jsem se zorientovala.
Popadla jsem dvířka skříně a rychle s nimi škubla, až vypadly z pantů a rozletěly se k rozbitému oknu. Popadla jsem 8 hromádek oblečení a vyházela je ven skrz rozbité okno. Vzala jsem také boty, nechtěla jsem myslet na to bodláčí tam venku.
Otevřela jsem dveře od mého pokoje. Schody už hořely - první patro bylo celé v plamenech. Rychle jsem vletěla do mamčiny ložnice - a škubla sebou.
Máma byla skrčená a opřená o skříň. Kdybych neslyšela zvuk praskajícího ohně, které se neskutečnou rychlostí šířilo dále po schodech určitě bych uslyšela, jak máma pláče a tiše volá o pomoc.
Zastřásla jsem s ní. Podívala se na mě. Neměla jsem slov. Moje mamka - vždy tak veselá a krásná - teď byla rozcuchaná a upatlaná o řasenky. Podívala se na mě těma svýma smutnýma očima bez naděje. Snad jsem i v jejích očích uviděla jiskřičku malé naděje, když mě zahlédla.
Nerozmýšlela jsem, co si bude myslet, když uvidí, jak ji zvedám do rukou a pomalu vyhazuju z okna. Ale já to udělala. Rozbila okno, chytila jednou rukou matraci z její postele, kterou jsem z okna vyhodila. Máma se na mě dívala jako na nestvůru. Ale proč mě to tak vyděsilo? Já byla nestvůra.
Jakmile sem vyhodila matraci popadla jsem ji a vyhodila z okna - pro mé štěstí dopadla na matraci.
Když jsem si byla jistá, že je v pořádku, rozběhla jsem se do koupelny, popadla hygienické potřeby a vletěla do svého pokoje.
Vyhodila hygienu z okna a popadla notebook. V tu chvíli zazněla obrovská rána. Obratně jsem vyskočila z okna a podívala se na mámu, která ještě pořád seděla na matraci a hrůzostrašně se na mne dívala. Neměla jsme jí to za zlé věděla jsem, že bych udělala to samé na jejím místě.
Potichu jsem se nad její výrazem zasmála a omluvně zašeptala: "Promiň."
 


Komentáře

1 hannah-montana-twilight hannah-montana-twilight | Web | 1. února 2011 v 19:55 | Reagovat

Podle mě jsou povídky dobrý nápa.. těším se na 4. kapitolu

2 Cathie.KAT Cathie.KAT | Web | 1. února 2011 v 20:23 | Reagovat

to je fakt úžasná kapitola ;))) fakt zajímavě píšeš ;)) zajímalo by mě,jestli tu mámu zabila nebo jestli jenom odešla a nechala jí tam :D

3 Nicol* Nicol* | Web | 2. února 2011 v 19:02 | Reagovat

Tak to je BOMBA!!! Fakt nekecám.. Parádní díl.. těším se na další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.